Zpátky v Gruzii ; den první

 

Jednoho upršeného pondělního květnového dne jsme přistáli v gruzínském Kutaisi, do kterého jsme se vrátili na návštěvu po 2,5 letech. Minulou návštěvu Gruzie jsme absolvovali ve čtyřech a zápisky z výletu jsou dodnes k přečtení na ctyrivgruzii.blogspot.com

Tentokrát jsme do Gruzie s Adamem přiletěli sami dva a pouze na pět dní, a protože během minulého výletu jsme obdivovali hlavně gruzínská města a architekturu starých církevních staveb, naplánovali jsme si tentokrát výlet především do přírody,  kopců a hor.

Když jsme v Gruzii vstoupili do letištní haly, už tam čekalo několik taxikářů lačnících po zákaznících, pokřikujících „Kutaisi,Kutaisi“, kteří chtěli turisty odvézt do města, které je od města vzdálené asi 20 km.  Vybrali jsme si z bankomatu gruzínské lari (GEL) a nechali se odchytit jedním z taxipánů. Když nakládal moji krosnu do kufru, říkal Adamovi, že dobrá paní bagáž 10 kilo a že jeho paní 20 kilo. Byla jsem ráda, že pán hned na první pohled poznal moje kvality.

Nechali jsme se odvézt do centra k McDonaldu u kterého je maršrutková centrála pro jízdy do všech konců Gruzie. Stará hodná paní, která tam prodávala chačapuri (vynikající placky plněné sýrem) nás zavedla až k pánovi, který měl  jet do Borjomi, kam jsme chtěli my. Řekl, že pojede za adin čas, tak jsme řekli, že dobře a šli jsme se projít. Když jsme se pak vrátili, zavolal svého kámoše a ten nám vysvětlil, že protože je málo zákazníků, počkáme ještě 20 minut.

Kdejaký ekolog by jistě zaplesal, protože zdejší maršrutky vyrážejí zásadně, až když jsou zcela naplněné i když to řidiči dělají hlavně z důvodu výdělku, je to vlastně docela pěkné, Gruzínci mají čas a je jim jasné, že jednou se z bodu A do  bodu B určitě dostanou, nejpozději třeba zítra.

Tak jsme čekali.

Po 20 minutách, pořád nebyli zákazníci a tak jsme se dozvěděli, že poslední maršrutka do Borjomi v tento den nepojede.

AHA

Šli jsme si tedy najít nějaké taxi a borci nám řekli, že máme jet maršrutkou směr Tbilisi vystoupit v Kashuri a tam přestoupit. Naše maršrutka byla už trochu vyšší level, protože tam byla i televize, ve které běžely hudební klipy. Jinak byla samozřejmě plná do poslední sedačky, jak se v Gruzii sluší a patří. Jízda tímto spojem se ukázala jako skvělé řešení, neboť jsme se v maršrutce seznámili se skupinkou Poláků, kteří se s námi potom v Kashuri složili na taxi do Borjomi. My Slované si rozumíme.

Pokud jedete maršrutkou nějakou vzdálenost delší než hodinu, řidiči většinou dělají 15 minutové zastávky u občerstvení, jsou to takové malé motoresty nebo spíš motobufety, kde si můžete dát nějakou místní dobrotu i teplé jídlo. Někdy u nich taky bývá domek s pecí ve tvaru kruhu, na jehož stěnách paní peče chléb a ten si tam můžete koupit v jeho plné čerstvosti.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

správně plná maršrutka

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

upršená zastávka po cestě do Kashuri

Po drobném hledání nás taxik dovezl k našemu Guest housu Zuriko, kde nás mile přivítali a ubytovali. Z Guest housu byl pěkný výhled na okolní kopce – ten co je v úvodní fotce tohoto příspěvku.

Náš hostitel Gyorgy byl moc přívětivý, jako všichni Gruzínci a nabídl nám, že nás odveze na mašině do města. V mašině měl již navždy zapnutý pás, tak mi ho jenom omotal a řekl, že si ho mám držet. 😜

Gyorgy nás vysadil u restaurace, kde jsme strávili velmi příjemný čas. Dali jsme si lilky a papriky s ořechovou pastou, sýrové likani a telecí šašlik. Ořechy v gruzínské  kuchyni používají hodně i v zálivkách do salátů a moc mi to chutná.K tomu všemu jsme vypili půl litr domácího vína a bylo nám hezky, za 30 lari (cca 290 Kč) proč ne.

 

IMG_1581[1]

výhled z okna naší ubikace

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

restaurant ve kterém jsme večeřeli

IMG_1583[1]

zleva: papriky plněné ořechovou pastou, koule ze špenátu a koriandru, lilky plněné ořechoou pastou

 Po večeři jsme se šli projít do města, jelikož v posledních dnech hodně pršelo, voda v řece byla dost hnědá.  Všude bylo stále mnoho otevřených obchůdků se suvenýry,  Adam si zakoupil nejdražší pláštěnku na světě za 100 korun, paní totiž tvrdila, že je nejvíc nejkvalitnější a než stihl chudák smlouvat zazvonil mu mobil a dal mi peníze do ruky, já jsem to pochopila tak, že mám rovnou zaplatit, byla jsem sice trochu překvapená, ale zaplatila jsem, rozradostněná prodavačka říkala, že mi prodá ještě mikrotenový sáček, tak jsem říkala, že ho nechci a ona, že mi ho dá jako dar, protože je na něm napsáno Borjomi, no paráda.

Po hezké procházce jsme se pomalu vraceli zpět do našeho dočasného příbytku. Cestou jsme ještě chtěli najít nějaký obchod, kde bychom koupili nůžky, které jsem si nemohla vzít sebou do letadla. Bylo to z toho důvodu, že jsem si před tímto výletem doma ošklivě sedřela kolena a bylo třeba o ně pečovat, mazat, převazovat, zalepovat a hodně o tom mluvit, aby každý věděl, že mám velký problém. Nakonec jsme našli malý obchůdek, ve kterém bylo úplně vše, co by mohl člověk zrovna potřebovat asi na 4×4 metrech, některé věci už v tom obchůdku zřejmě ležely mnoho let. Nůžky tam měli taky a vypadaly dost ulepeně, ale potřebovala jsem je, tak jsme je koupili. Adam si tam taky koupil krém na holení, který byl v tubě, jako pasta na zuby a vypadal dost retro. Nůžky mi pak Adam doma vydesinfikoval na ohni, čímž u mě stoupl stejně, jako kdyby uměl zabít mamuta oštěpem.

A to byl první den našeho výletu.

IMG_1584[1]

rozbouřená řeka a jeden kýčovitý most

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

totéž z druhé strany o něco později

 

 

 

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s