Zpátky v Gruzii ; den první

 

Jednoho upršeného pondělního květnového dne jsme přistáli v gruzínském Kutaisi, do kterého jsme se vrátili na návštěvu po 2,5 letech. Minulou návštěvu Gruzie jsme absolvovali ve čtyřech a zápisky z výletu jsou dodnes k přečtení na ctyrivgruzii.blogspot.com

Tentokrát jsme do Gruzie s Adamem přiletěli sami dva a pouze na pět dní, a protože během minulého výletu jsme obdivovali hlavně gruzínská města a architekturu starých církevních staveb, naplánovali jsme si tentokrát výlet především do přírody,  kopců a hor.

Když jsme v Gruzii vstoupili do letištní haly, už tam čekalo několik taxikářů lačnících po zákaznících, pokřikujících „Kutaisi,Kutaisi“, kteří chtěli turisty odvézt do města, které je od města vzdálené asi 20 km.  Vybrali jsme si z bankomatu gruzínské lari (GEL) a nechali se odchytit jedním z taxipánů. Když nakládal moji krosnu do kufru, říkal Adamovi, že dobrá paní bagáž 10 kilo a že jeho paní 20 kilo. Byla jsem ráda, že pán hned na první pohled poznal moje kvality.

Nechali jsme se odvézt do centra k McDonaldu u kterého je maršrutková centrála pro jízdy do všech konců Gruzie. Stará hodná paní, která tam prodávala chačapuri (vynikající placky plněné sýrem) nás zavedla až k pánovi, který měl  jet do Borjomi, kam jsme chtěli my. Řekl, že pojede za adin čas, tak jsme řekli, že dobře a šli jsme se projít. Když jsme se pak vrátili, zavolal svého kámoše a ten nám vysvětlil, že protože je málo zákazníků, počkáme ještě 20 minut.

Kdejaký ekolog by jistě zaplesal, protože zdejší maršrutky vyrážejí zásadně, až když jsou zcela naplněné i když to řidiči dělají hlavně z důvodu výdělku, je to vlastně docela pěkné, Gruzínci mají čas a je jim jasné, že jednou se z bodu A do  bodu B určitě dostanou, nejpozději třeba zítra.

Tak jsme čekali.

Po 20 minutách, pořád nebyli zákazníci a tak jsme se dozvěděli, že poslední maršrutka do Borjomi v tento den nepojede.

AHA

Šli jsme si tedy najít nějaké taxi a borci nám řekli, že máme jet maršrutkou směr Tbilisi vystoupit v Kashuri a tam přestoupit. Naše maršrutka byla už trochu vyšší level, protože tam byla i televize, ve které běžely hudební klipy. Jinak byla samozřejmě plná do poslední sedačky, jak se v Gruzii sluší a patří. Jízda tímto spojem se ukázala jako skvělé řešení, neboť jsme se v maršrutce seznámili se skupinkou Poláků, kteří se s námi potom v Kashuri složili na taxi do Borjomi. My Slované si rozumíme.

Pokud jedete maršrutkou nějakou vzdálenost delší než hodinu, řidiči většinou dělají 15 minutové zastávky u občerstvení, jsou to takové malé motoresty nebo spíš motobufety, kde si můžete dát nějakou místní dobrotu i teplé jídlo. Někdy u nich taky bývá domek s pecí ve tvaru kruhu, na jehož stěnách paní peče chléb a ten si tam můžete koupit v jeho plné čerstvosti.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

správně plná maršrutka

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

upršená zastávka po cestě do Kashuri

Po drobném hledání nás taxik dovezl k našemu Guest housu Zuriko, kde nás mile přivítali a ubytovali. Z Guest housu byl pěkný výhled na okolní kopce – ten co je v úvodní fotce tohoto příspěvku.

Náš hostitel Gyorgy byl moc přívětivý, jako všichni Gruzínci a nabídl nám, že nás odveze na mašině do města. V mašině měl již navždy zapnutý pás, tak mi ho jenom omotal a řekl, že si ho mám držet. 😜

Gyorgy nás vysadil u restaurace, kde jsme strávili velmi příjemný čas. Dali jsme si lilky a papriky s ořechovou pastou, sýrové likani a telecí šašlik. Ořechy v gruzínské  kuchyni používají hodně i v zálivkách do salátů a moc mi to chutná.K tomu všemu jsme vypili půl litr domácího vína a bylo nám hezky, za 30 lari (cca 290 Kč) proč ne.

 

IMG_1581[1]

výhled z okna naší ubikace

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

restaurant ve kterém jsme večeřeli

IMG_1583[1]

zleva: papriky plněné ořechovou pastou, koule ze špenátu a koriandru, lilky plněné ořechoou pastou

 Po večeři jsme se šli projít do města, jelikož v posledních dnech hodně pršelo, voda v řece byla dost hnědá.  Všude bylo stále mnoho otevřených obchůdků se suvenýry,  Adam si zakoupil nejdražší pláštěnku na světě za 100 korun, paní totiž tvrdila, že je nejvíc nejkvalitnější a než stihl chudák smlouvat zazvonil mu mobil a dal mi peníze do ruky, já jsem to pochopila tak, že mám rovnou zaplatit, byla jsem sice trochu překvapená, ale zaplatila jsem, rozradostněná prodavačka říkala, že mi prodá ještě mikrotenový sáček, tak jsem říkala, že ho nechci a ona, že mi ho dá jako dar, protože je na něm napsáno Borjomi, no paráda.

Po hezké procházce jsme se pomalu vraceli zpět do našeho dočasného příbytku. Cestou jsme ještě chtěli najít nějaký obchod, kde bychom koupili nůžky, které jsem si nemohla vzít sebou do letadla. Bylo to z toho důvodu, že jsem si před tímto výletem doma ošklivě sedřela kolena a bylo třeba o ně pečovat, mazat, převazovat, zalepovat a hodně o tom mluvit, aby každý věděl, že mám velký problém. Nakonec jsme našli malý obchůdek, ve kterém bylo úplně vše, co by mohl člověk zrovna potřebovat asi na 4×4 metrech, některé věci už v tom obchůdku zřejmě ležely mnoho let. Nůžky tam měli taky a vypadaly dost ulepeně, ale potřebovala jsem je, tak jsme je koupili. Adam si tam taky koupil krém na holení, který byl v tubě, jako pasta na zuby a vypadal dost retro. Nůžky mi pak Adam doma vydesinfikoval na ohni, čímž u mě stoupl stejně, jako kdyby uměl zabít mamuta oštěpem.

A to byl první den našeho výletu.

IMG_1584[1]

rozbouřená řeka a jeden kýčovitý most

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

totéž z druhé strany o něco později

 

 

 

 

Jak jsem pekla Krtkův dort

Je tady oblíbená rubrika S fagotistkou v kuchyni. Tentokrát to bude z trochu veselejšího soudku.

Už dlouhou dobu jsem měla chuť na Krtkův dort a protože nejsem žádný posera, tak i když jsem ho nikdy nedělala, rozhodla jsem se, že to zkusím sama. Prošla jsem několik receptů na internetu a hned v počátku mě vyděsily věci jako ztužovače, želírovače a podobné záludnosti, které u mě patří do kategorie pečení pro pokročilé. A to já teda nejsem. Vaření mi šlo vždycky lépe, tam totiž lze recept  v průběhu ovlivnit. Při pečení to dáte do trouby a pak už musíte doufat, že váš horoskop pro dnešní den je příznivý pro pečení.  Ten můj teda úplně nebyl.

Nakonec jsem našla takový lajt recept pro začátečníky, kde byla místo všech ztužovačů a želírovačů, co mají spolu se smetanou ke šlehání vytvořit tu bílou hmotu uprostřed, obyčejná zakysaná smetana. Bylo mi jasné, že nijak extra neztuhne, ale trochu se snad vpije do těsta a taky ten dort nemusím jíst rukama, ale třeba dezertní vidličkou. Ano, tohle bych mohla zvládnout i já.

Na korpus jsem použila jiný recept, protože tou hmotou se to jen vyplňuje a lepí a nebylo v něm tolik mouky.

Ingredience, podle kterých jsem pekla.

180g polohrubé mouky

100g moučkového cukru

120ml mléka

dvě lžíce másla

2 vejce

3 polévkové lžíce kakaa

prášek do pečiva

4 menší banány

( je dobré mít banánů více, protože některé mohou být uvnitř hnědé a ty tam asi nechceme 🙂

 2 kelímky zakysané smetany

tabulka hořké čokolády

Pustila jsem si na spotify playlist Cooking Music ‚N‘ Rock , což byla první chyba, protože jsem si měla pustit spíš Baking Music ‚N‘ Don’t panic.  Nachystala jsem si všechny ingredience na linku, aby mě nepřekvapilo, že mi třeba něco schází. Pak jsem vytáhla všechny misky, co jsem si myslela, že budu potřebovat. A začínala jsem se cítit, jakože jdu dělat velkou věc.

Vytáhla jsem digitální váhu a položila na ni misku, že do ní teda nasypu ten cukřík, abych to měla tip ťop, jak v receptu. Váha pípla a napsala low, tím mi oznámila, že její baterka je příliš slabá a že od teď to bude velké dobrodružství. V duchu jsem oslavovala manuální kuchyňskou váhu, kterou máme doma a která nikdy nezklame.  Bylo mi jasné, že na googlu bych třeba našla, kolik lžic je kolik gramů, ale nechtěla jsem se podceňovat, tak jsem dělala všechno od oka.

Nejdřív jsem teda oddělila žloutek od bílků a do té misky se žloutky jsem nasypala moučkový cukr, přidala máslo a ušlehala do pěny. Ve třetí! největší misce, protože do ní pak přidám zbytek,  jsem míchala mouku, u které jsem si řekla, že to je asi tak čtvrtina balíčku, kakao, prášek do pečiva, pak jsem přidala postupně mléko, které jsem odhadla podle hrnku a tu žloutkovou pěnu.

Vymazala jsem si korpus na dort a místo mouky ho vysypala kokosem, to je takový zlepšovák, co dělá moje maminka, když peče bábovku, tak jsem si řekla, že zlepším i ten dort. Zapla jsem troubu na 180 stupňů, aby byla připravená, až já budu připravená a zbýval poslední úkol z celého receptu. Vyšlehat bílky.

Bílky, pro ty co to třeba neví, se šlehají  hlavně proto, aby bylo těsto hezky nadýchané a vláčné, jinými slovy jako čerstvě vyhrnutý krtinec. Vzala jsem si šlehač, zapnula ho na nejvyšší otáčky a začala šlehat. Těšila jsem se na to, jak se ty průhledné bílky budou měnit a budou vypadat jako ten bílý sníh, co je ho teď v Mariánkách požehnaně.  Šlehač šlehal jak steklý, ale s hmotou se bohužel nic nedělo. Tato nepříjemnost už se mi párkrát v životě stala a vždycky jsem použila nové bílky, protože jsem věděla, že ty staré můžu dát třeba do polívky. Ale tentokrát jsem se rozhodla, že já ty bílky prostě vyšlehám.

Nejdřív jsem se podívala na googe,  tam psali, že důvodem mohou být stará vejce a pak se v tom bílku nějak mění ty látky a reaguje jinak a že můžu zkusit přidat cukr. Tak jsem teda přidala cukr a znovu rozjela šlehač na nejvyšší otáčky a přemýšlela, jak to asi dělali dřív, když šlehali ručně a neměli ani ten google. Zase jsem čekala na ten bílý sníh a pořád se nic nedělo. Vypnula jsem troubu, která pípala, že už může, protože jsem nechtěla, ať topí naprázdno. Vzala jsem mobil a napsala tetičce Janičce, která je u nás odborník na ty to věci, jenže ta neodpovídala. Tak jsem zkusila další možnost z internetu, dopřála bílkům teplou lázeň a přitom šlehala. Tak jsem ponořila tu menší misku do kastrolku s ohřátou vodou na plynu a šlehala. Sníh začal houstnout, jakmile jsem se zaradovala, tak ovšem houstnout přestal. To je konec příběhu se sněhem, přátelé, došla mi trpělivost a všechno jsem to přidala k tomu zbytku. Kdo to nikdy v životě neudělal, ať hodí kamenem.  Zapnula jsem troubu, vzniklou hmotu nalila do korpusu a dala péct na 180 stupňů.

Vypnula jsem playlist Cooking Music ‚N‘ Rock a pustila si album Vlasty Redla Koncert, který se nekonal. Název alba byl dost příznačný pro danou situaci a navíc Vlasta je týpek a to co dělá, dělá dobře. Určitě i ty bílky by vyšlehal.

Při pečení jsem používala ten osvědčený trik, kdy pícháte špejlí do dortu a jakmile se na tu špejli nic nelepí, znamená to, že dort je hotový. Nejdřív jsem se jen dívala do trouby jako do televize a pozorovala, jak dort pěkně kyne. Poprvé jsem to zkusila asi po dvaceti minutách a to bylo málo. Za další dvě píchnutí v kratších časových intervalech byl korpus hotový.  Nevypadal vůbec blbě a já jsem měla radost, že to snad nakonec dopadne dobře, jako v americkém filmu.

Po vydělání z trouby se má korpus nechat vychladnout. V jednom receptu paní doporučila ho dát položit na mřížku od trouby, aby se nezapařil. Je to sice moc hezký nápad, ale mřížka naší trouby není na tolik sterilní, aby se na ni dalo položit něco jiného než plech. Navíc jsem přece neupekla žádnou zápařku.

Když se korpus zdál dostatečně vychladlým, nadešel čas na krtčí práci. Z poloviny korpusu jsem lžící odškrabávala zhruba půlku těsta. Byla to moc příjemná práce, protože se na ní nedalo nic pokazit. Těsto jsem taky (pro jistotu několikrát) ochutnala a navzdory všem překážkám, které při jeho výrobě nastaly,  chutnalo moc dobře.

Potom jsem do zakysané smetany nastrouhala asi polovinu hořké čokolády, pro správný stracciatela vzhled.  Ještě jsem k tomu přidala trochu cukru, aby to nebyla žádná dieta.

Polovinu smetany jsem namazala na to, co zbylo po dlabání, banány podélně rozkrojila na poloviny a těmi pokladla korpus. Protože banány jsou zahlé ( spisovně zahnuté), hezky kopírovaly dortový korpus a vypadalo to moc hezky. Na banány jsem napatlala zbytek stracciatela mixu  a potom to zasypala tím oddlabaným krtčím posypem. Protože nejsem ambiciozní krtek, nedělala jsem to moc do kopce, ale spíš do rovinky, abych si to mohla vzít do práce na svačinu a celé se to neskácelo.  Přikryla jsem celé veledílo potravinářskou folií a dala vychladnout přes noc do ledničky.

Když jsem šla večer spát, moc jsem se těšila, že si udělám hezké ráno s čajíkem a dortíkem. Ze spánku mě probudily divné zvuky, v pokoji byla ještě tma a říkala jsem si, který blbec takhle brzo ráno montuje poličky. Nebyl to žádný blbec, ale moje spolubydlící, která si v kuchyni dělala smoothie. Samozřejmě jsem zaspala a vzbudila se o 50  minut později, než bylo v plánu.  Začala jsem zmateně pobíhat po bytě a když jsem nakonec zvládla všechnu ranní rutinu, vydělala jsem z ledničky dort, že si vezmu aspoň kousek s sebou na svačinu.

Opatrně jsem sundala dortovou formu a kupodivu vypadal můj první Krtkův dort docela hezky, zakysaná smetana s banánem hezky ztuhla. Jenom z krajů se malinko sypalo těsto, ale je to krtinec přece,  tak to neva, že ? Když jsem ho později po tom, co jsem dorazila na zkoušku orchestru ochutnala, byla jsem moc spokojená. Nemám totiž moc ráda, dorty se spoustou krému, takže ta trocha zakysané smetany byla pro mě tak akorát.

Nakonec to tedy opravdu dopadlo jako v americkém filmu a protože jsem ho jedla na zkoušce, nechyběla k tomu ani epická hudba. CHA CHA

Krémová polévka ze zelených fazolových lusků

Včera jsem se vrátila z dovolené ze španělské Málagy, kde jsem celý týden jedla různé vynikající dary moře a jiné dobroty, krom toho se vystavovala slunečnímu svitu a taky navštívila pár zajímavých míst, o tom ale až příště. I když mi španělská jídla moc chutnala, už jsem se moc těšila, až si uvařím něco sama a z vlastní zahrádky.  Jako hlavní jídlo jsem dělala smažené cukety, ale ty všichni známe, takže o těch se rozvášňovat netřeba.

Všichni si asi pamatujeme na tmavě zelené, žvýkací, do mrtva uvařené lusky odporné chuti v šedavé omáčce ze školní jídelny. Pamatuju si je taky a proto jsem taky měla k fazolovým luskům několik let nedůvěru. Jaké jsou vaše vzpomínky na školní jídelnu a která jídla se dodnes bojíte znovu ochutnat?

Znovu jsem fazolové lusky objevila, ještě na konzervatoři. Ochutnala jsem je jako přílohu ke steaku,  v ostravské kavárně Au  pére tranquile , byly udělané jen na páře a byly vynikající.  Jedním z tajemství dobrých lusků, ( pokud je tedy nekoupíte v obchodě) je nenechat je narůst příliš velké, slupka je potom dost tuhá a nic moc jiného než vaření do mrtva, jako ve školní jídelně, už pak nezbývá.

Když jsem dnes otrhala mísu fazolových lusků, napadlo mě, že z  části zkusím udělat polévku. Byla překvapivě dobrá a už je i snězená.

Je mi jasné, že některé zarputilé odpůrce nepřesvědčím a že bůček je bůček, ale třeba to můžete zkusit vy, když jim tuhle polévku uvaříte a neprozradíte, z čeho vlastně je. 😉

 

Ingredience

4 cibule šalotky

2 hrnky fazolových lusků ( nakrájených na malé kousky)

cca 1-1,5 litru zeleninového vývaru 

4 malé brambory

1  lžíce másla

1 lžíce citronové šťávy

sůl

na ozdobení

zakysaná smetana

jarní cibulka

 

Ze všeho nejdříve si dáme vařit vývar, jakmile začeneme s připravováním samotné polévky, dáme do vývaru uvařit také brambory, kterými později polévku zahustíme. Pokud máme vývar již hotov, brambory můžeme uvařit zvlášť, jak je libo.

Šalotku nakrájíme na drobno a smažíme na másle dokud nezesklovatí, přidáme na drobno nakrájené fazolové lusky a necháme také chvíli smažit, za občasného míchání, drobné přípečky nejsou na závadu, naopak přispívají k lepší chuti.  Po chvíli lusky zakápneme lžící citronové šťávy, zvýrazní se tak chuť a lusky zůstanou hezky zelené. Zalijeme vývarem, přidáme brambory a vaříme dokud nejsou lusky dobré na skousnutí. Pokud budeme vařit lusky příliš dlouho ztratí barvu a s ní také vitamíny.

Na závěr osolíme a rozmixujeme polévku tyčovým mixérem, v polévce zůstanou malé kousíčky lusků, trošku vlákniny není na závadu, ale pokud vám to vadí, můžete polévku přepasírovat.

Podáváme se lžící zakysané smetany a na drobno nakrájenou jarní cibulkou. Já jsem ještě jako ozdobu přidala na plátky osmažené brambory, která mi zbyla.

Dobrou chuť !!! 🙂

IMAG1952

 

Pokud recept vyzkoušíte nebo máte jiné tipy na jídla z fazolových lusků, či nevšední zážitky ze školní jídelny,  můžete mi je napsat dolů do komentáře. 🙂

 

 

Proč jsem fagotistka?

Proč a jak se to stalo zrovna mně?

Od mala jsem byla docela hlučné dítě. Hodně jsem zpívala, hodně jsem křičela a hodně jsem mluvila. Mluvila jsem i když mě nikdo neposlouchal, to ostatně dělám dodnes. V mateřské škole jsem udělala dost pankáčskou věc,  v noci jsem vzala nůžky  a potmě jsem si ostříhala vlasy, ostříhala jsem taky všechny své panenky a bárbínky, aby jim to nebylo líto. Ráno nezbylo nic jiného, než (d)ostříhat vlasy na ježka.  Neměla jsem sice francouzský copánek, jako ostatní princezny ve školce, ale zase jsem si mohla máčet hlavu v bečce s dešťovou vodou a vytvořit tak dokonalý styling. Tato událost byla nejspíš prvním tajným znamením, že fagot je pro mě vhodný nástroj.  Všichni fagotisti jsou podle mě totiž svým způsobem tak trochu pankáči.

Když jsem byla v první třídě, rozhodl se můj starší brácha ( nebo rodiče, už nevím) , že bude chodit do hudebky na klavír. Řekla jsem, že chci teda taky na něco hrát a bylo rozhodnuto, že to bude zobcová flétna. Tak fajn.

Na první hodinu u pana učitele, který se jmenoval Vrána a měl mi pomoct k mému prvnímu hudebnímu vzletu si pamatuju moc dobře. Přišla jsem posadil mě k židličce ke klavíru a začal mi vysvětlovat, jak mám mít ručičku jako jablíčko, být uvolněná a spoustu jiných věcí. Byla jsem teda dost v křeči, protože jsem moc nechápala, k čemu mi to jako při hře na flétničku bude. Vydržela jsem to celou hodinu a pak jsem řekla, že jsem se ale přihlásila na zobcovou flétnu.

Jakmile mi to začalo trochu jít a zjistila jsem, že když mě lidé chválí, je to příjemné, tahala jsem sebou zobcovku úplně všude, což přineslo také poznání, že existují i lidé, kteří mají rádi ticho. V osmé třídě, už jsem tak nějak tušila, co bych asi chtěla dělat a učitelce matematiky navzdory, která tvrdila, že na konzervatoř berou jen talentované děti, jsem si o rok později podala na tuto školu přihlášku.

Po odehrání talentových zkoušek jsem si povídala s paní korepetitorkou, která měla na starosti průběh zkoušek a ta říkala, že kdyby to náhodou nevyšlo a nabízeli mi fagot, ať určitě řeknu ANO, že fagotisti se mají jako prase v žitě. Nebyla jsem si úplně jistá, jak přesně fagot zní a vypadá, ale prase v žitě znělo moc dobře.

Když se mě potom teda zeptali, nezbývalo než říct tak jo.

Moc dobře si pamatuju na první konzultaci, kdy mi pan profesor Bartusek ukázal všechny části fagotu a jak ho složit a pak mě nechal si do něj fouknout. Dodnes mi říká, že jsem byla taková zamračená a nebyl si úplně jistý, jestli to klapne. No kdo by se taky nemračil, když hudební nástroj na který má hrát je rouratý hlavolam s klapkama  a navíc to teda nevypadá, že budoucnost prasete v žitě se dostaví nějak brzo.

Z konzultace jsem nicméně odešla s dřevěným fagotovým kufrem v retro stylu, který mi bouchal o nohu při každém kroku, přemýšlela jsem , kam že se to vlastně strká to eso a říkala jsem si, že tohle je teda docela úlet. A to si říkám dodnes.

Botičky

Každá správná nanynka zná to ráno, kdy se probudí a je jí úplně jedno, jestli prší nebo je -20 (což se naštěstí vylučuje) to ráno, kdy se rozhodne, že dnes nebude stát nohama pevně na zemi, ale vezme si boty na podpatcích.  Takové ráno jsem dnes měla já. Nebylo -20, ale pršelo, jenom tak jemně a botičky s podpatky jsou navíc přece jen o pár víc centimetrů od země, takže pravděpodobnost nabrání do bot vody z kaluže se snižuje.

Všichni  víme,  že nošení takové obuvi sebou nese jistá rizika. Užila jsem tedy rozumu, což je po ránu vzácné a preventivně jsem si oblepila paty náplastí, pro jistotu jsem si dala další pár náplasti do kabelky, kdyby něco.

Vesele jsem si vycupitala z domu s fagotem na zádech a s pocitem, že i když mám na zádech futrál na fagot, který je větší než já, mám přece ty boty a barevný deštník, takže nevypadám jako úplný jouda a že maminka, která často říká “ Buď trochu za dámu,“ by ze mě měla radost.

Po pár minutách chůze mě začal opouštět radostný pocit, zjistila jsem totiž, že náplast na pravé patě se shrnula a bota začíná nepříjemně drhnout o nohu. Ale to nevadí, měla jsem přece náhradní náplasti. Měla je správné slovo, protože jsem si je sice dala do kabelky, ale do JINÉ !!!kabelky.

S narůstající bolestí a jiskřičkou najeděje jsem se belhala k nejbližší lékárně, která je na mojí trase do práce. Lékárna byla otevřená od 9:00, bohužel pro mě bylo teprve 8:30. Jelikož část kůže na patě již byla pryč, změnila se má chůze v kulhání. Plna sebelítosti jsem se belhala dál do nedalekého obchodu, dát si aspoň smaženku  jako bolestné.

Za pultem stál  zřejmě dobře vyspaný pán, neznalý bolesti odřené paty a mile se ptal, kterou smaženku ( ze třiceti stejných) bych chtěla. Řekla jsem, že je to fakt jedno a šourala se k pokladně s  vědomím, že kvůli patě už teď stejně přijdu těsně před začátkem zkoušky a stihnu si tak maximálně jednou kousnout. Po tom jsem ho uviděla, regál plný náplastí !!!  Nejkrásnější věc celého rána.

Vybrala jsem si tu největší a ihned po opuštění obchodu jsem si s ní vítězoslavně oblepila celou patu.

Ponaučení na závěr: Když jdeš ráno do roboty, pečlivě si vyber boty.